Asi v polovině letních prázdnin roku 2014 jsem jel do Jeseníků na týdenní dovolenou. Ještě před cestou jsem si sebou přibalil knihu, kterou jsem si objednal ještě na základní škole, jmenovala se Muž na cestách.
„Kdo ví, třeba tam bude taková nuda, že se bude hodit a třeba jí i celou přečtu“, pomyslel jsem si.

Nuda tam nebyla, celý týden jsem minimálně jednou denně cvičil na posilovacím stroji, který byl součástí sportovního vybavení námi pronajaté chaty. Ale také jsem se každý den společně se zbytkem chlapské posádky věnoval i ostatním sportům, tím nemyslím válení se v bazénu. Mám na mysli hraní fotbalu, stolního tenisu a nějakého toho hození míče na koš.

Ale i přes to, že co k činnosti toho bylo stále dost, tak asi třetí den pobytu jsem se odhodlal knihu otevřít. Nevím, zda to nazvat takto silnými slovy, ale mám pocit, že to byl možná i dost docela zásadní, nebo alespoň trochu podstatný moment mého života. Knihu jsem přečetl během dalších dvou dní a zanechala ve mně pozitivní dojem. Ani ne tak v síle příběhu, ale v tom, že jsem si uvědomil, že čtení má nesmírné kouzlo, a že by mě to mohlo začít bavit.

Po návratu zpět domů, do jednoho z bytů v olomoucké panelákové džungli, se vrátil život do zaběhlých kolejí. Co to jsou zaběhlé koleje, raději vysvětlovat nebudu, museli byste si ťukat na čelo a usnout nudou.

Ale asi po dalším uběhlém týdnu stereotypu, mně najednou něco v hlavě ťuklo a řeklo:
„Hele, co tak zkusit zase něco přečíst?“
Má reakce na to byla asi taková: „No jo, ale co?!“.
A tak jsem začal pomalu dávat do provozu mozkové buňky a přemýšlet. Netrvalo to moc dlouho a uvědomil jsem si:
„Hvězdy nám nepřály, ten film, co dávali v kinech, ten je podle knižní předlohy…“, a můj první román, který posléze přečtu, byl na světě.

Stejnojmenná kniha vyprávěla o osudu Hazel Grace a jejího přítele, kteří ještě před dovršením plnoletosti museli bojovat s rakovinou.
Dále už nic neprozradím, ale příběh byl poutavý, lidský, smutný, ale dokonce i vtipný a zábavný. Po přečtení tohoto světového bestselleru jsem si už byl skoro jist, že ta kniha nebude ani zdaleka poslední.

Hned ten samý den jsem se vrhl na knihu s názvem Zlodějka knih, tu knihu už jsem měl vytipovanou předem.
Na rozdíl od Hvězdy nám nepřály, tak Zlodějku knih jsem viděl již dříve v jejím filmovém zpracování, proto jsem si byl skoro jist, že tato kniha mě bude bavit.
A nemýlil jsem se! Vypravěčem tohoto dojemného příběhu o německé dívence jménem Liesel Memingerová, která žila u pěstounských rodičů v Mnichově za druhé světové války, je sama smrt.
Ano smrt, zprvu mi to připadalo poněkud zvláštní, ale po přečtení tohoto díla musím konstatovat, že autorovi tohoto románu se povedl zkrátka mistrovský kousek!

Dnes, v den kdy tyto řádky píši, a kdy jsem dočetl posledně jmenovanou knihu, jsem se rozhodoval pro další literární dílo. Po prolistování webových stránek s databází knih, jsem usoudil, že kniha s názvem Posel, od autora právě dočtené Zlodějky knih, by mohla stát také zato.
A po právě přečtených asi padesáti stránkách soudím, že jsem se se svým úsudkem nemýlil.

Nyní, v momentě, kdy mně napadlo sepsat těchto pár odstavců, už dokonce i přemýšlím nad tím, že si asi po 12 ti letech zase zaplatím průkaz do městské knihovny.

Takže, mé shrnutí: To, že jsem vůbec odjel na dovolenou, a že jsem sebou na poslední chvíli přibalil i knihu, bylo klíčové pro to, abych znovu, naposledy to tomu tak bylo v dětství, odhalil krásu světa knih.